Květen 2013

Zamyšlení na téma: "Miluji Tě"

6. května 2013 v 7:00 Články.
3. květen 2013, 21:30

Páteční večer a já jsem se rozhodla, že nikam nepůjdu a budu relaxovat. Přece jen, chvíle samoty mi prospěje vždycky.

Nostalgie... A není mi smutno. Jen se mi hlavou honí tváře lidí, které jsem kdy poznala... Které jsem měla ráda... Které jsem milovala... Tváře těch, co mě opustili... Tváře těch, co mi chybí...
A příběhy s nimi spojené.

Je to přinejmenším zajímavé.


Přemýšlím nad sliby, které jsem dala i nad těmi, co dali druzí mě...
Je Miluji Tě slib? Je to jistý druh zavázanosti? Můžu to jeden den říct a druhý vzít zpátky?
Můžu to vůbec někdy vzít zpátky?

"Miluji Tě" je pro mne totéž, co "Navždy".
Dřív to tak nebylo, to až nedávno se pro mne otevřel nový rozměr téhle věty.
Nemusím ho už nikdy vidět... Nemusím ho už nikdy cítit vedle sebe... Nemusím se ho už nikdy dotknout... Ale city se nezmění. Pořád to bude tam uvnitř, pořád to bude žít.
Když miluji, miluji především duši. Tělo taky, ale tělo je něco, co odejde. Tenhle druh odchodu nemůže změnit pevné city.

Možná bych měla nechat tohohle rozjímání a napsat nějaký přijatelný závěr... Odpověď na otázky, které zazněly... Ok.

"Je Miluji Tě slib? Je to jistý druh zavázanosti? Můžu to jeden den říct a druhý vzít zpátky?
Můžu to vůbec někdy vzít zpátky? "
Každý člověk je na jiné úrovni myšlení i cítění... Každý z nás je schopen jiné velikosti citů... A proto nemůžeme dostat uspokojinou odpověď pro všechny. Každý sám za sebe. Já už mám jasno.
Teď a tady.

Ale co zítra? Stačí vteřina a ...
A může být vše jinak.

Neupínat se. Nikdy se na nikoho neupínat.

4. května 2013 v 0:45 Články.
Můžou to být jenom kecy. Kecy, který si vtloukáme do hlavy, ale ve skutečnosti ta opravdová hodnota nulová. Co z toho, když je to jen póza... Jen iluze toho, že příště to bude lepší... Ale v hloubi duše víme, že nebude. A že uděláme opět stejnou chybu.

Anebo... anebo to můžeme myslet vážně.
Neupínat se. Nikdy se na nikoho neupínat.
Může to být rozhodnutí. Né sebelítostivý kecy, který se tvářej, jako ponaučení, ale skutečné rozhodnutí. Může to být věta vyřknuta bez jakéhokoli citového zabarvení. Ani lítost, ani smutek, jen věta. Věta vyřknuta s pocitem: "Takhle to bude. Tečka."

Nedokázala bych ani spočítat, kolikrát se u mě odehrála ta první možnost. Jednou... Podruhý... Potřetí... A kurva dost. Vím, co dělám špatně. Končim.
Pak nastane fáze číslo dvě.
Někteří lidi musej bejt na dně, aby se SKUTEČNĚ rozhodli něco udělat... Změnit postoj.
Do tý doby si na změny jen hrajou...
Asi to tak má bejt :)

A možná - co my víme - možná si hrajeme pořád. Třeba je všechno to, co prožíváme jen hra. Podle mě jo. Ale myslim si, že není poraženého. Všichni jednou vyhrajeme.
Sami nad sebou . . .

A je vlastně jedno, kolik píčovin do tý doby uděláme. O co jde? O čas? Do cíle stejně jednou dojdem a kdy, to v podstatě nemá váhu, tak do tý doby enjoy it.
Myslim si to, protože jsem přesvědčena, že máme víc, než jen jeden život.

Neupínat se. Nikdy se na nikoho neupínat.
... Myšlenka článku, která byla ztracena v tolika slovech a nakonec jsme udělali odbočku k... jak jen to pojemenovat... smyslu života? A přitom jsem vám chtěla sdělit jen něco velmi jednoduchého... Mou zkušenost... Něco, co mě v poslední době zranilo, ale já jsem se díky tomu naučila něco velmi hodnotného. - Závislost na člověku je jedna z nejhorších věcí, kterou můžeme zažít.

Máš vedle sebe člověka. Člověka, kterýho moc miluješ.
První věta najednou ztrácí mysl, protože už není jen vedle tebe, ale jste přímo propojeni... Noříš se do jeho světa, do jeho soukromé galaxie... Do něj.
Stejně jednou nastane den, kdy ti řekne Sbohem. Já jsem slyšela jen Konec... A pak sledovala kroky vzdalující se ode mě. Nastala noc... Ležela jsem v posteli a modlila se, ať je to za mnou. Všecko. Vlastně jsem ani nevěděla, co konkrétně. Chtěla jsem přestat existovat.
Neuměla jsem si představit, že tak velká součást mýho života je pryč. Víte, když někoho přijmete do svého života - skutečně přijmete - může se stát, že se stane vaší druhou polovinou. A když odejde, tu polovinu si vezme sebou.

Zkrátka a dobře. Ležela jsem v posteli a čekala na ráno. Nebyla jsem celistvá. A vlastně jsem ani nevěděla, na co přesně čekám. Ráno... Ráno... Hm. Co mi má přinýst? Vstanu, obleču se a vkročím zas do toho uspěchanýho světa. Bez jakýhokoli smyslu. Bez lásky. Bez tý jiskry v oku. Bez života... Nikdo na mě tam venku nečekal.

Bylo to těžký. Co si představujete pod pojmem Happy End? Já ten svůj právě prožívám.
Jsem sama. Jsem šťastná. Naprosto si stačím. Jsem to jediný, co ke spokojenosti potřebuju.
Nejsem zničená, smutná ani uzavřená.
Já jsem schopná někoho k sobě přijmout a zkusit to znova. Jen už do toho asi nepůjdu na stoprocent.

Protože sebe cenim nejvíc. Už. Bohudík.