Červen 2013

Cennost okamžiku.

21. června 2013 v 18:16 Články.
6. červen 2013

Dnes jsem si položila zajímavou otázku. Kdybych věděla, že je můj konec a měla poslední dech na to, abych něco řekla... Na co bych ho použila?... Odpověď byla jednoznačná. Ale vzniklo mi při ní v hlavě zajímavé zamyšlení a byla bych ráda, kdyby to alespoň někdo dočetl do konce.

Žijeme ze dne na den. Nemáme důvod myslet na to, kolik času nám ještě zbývá. Nevážíme si okamžiku. Kdybychom se byť jen na malý moment - na vteřinu - zamysleli nad tím, že dnešní den může být náš poslední, mohla by nás tato myšlenka pohltit . . . , na chvíli zastavit . . . A bylo by to dobře.

Protože bychom si třeba uvědomili, že život je dar. Každá vteřina. Každá chvilka s milovanou osobou. Všechno, co děláme, může být tím posledním. Nejde o strašení. Jde o to, že kdybychom si tohle plně uvědomovali, možná bychom začali dělat vše s větší láskou. S větší vášní k životu kolem sebe a ke všem lidem . . .

Hrajeme si s lidmi, které máme rádi... A pořád si naivně myslíme, že je vždycky dost času na to, vše napravit. A že není všem dnům konec. Jenže my nevíme, kdy jim konec bude. Jsme lidé a myslíme si, že jsme všemocní. Nad časem ale vyhrát neumíme.

Když objímáme milovanou osobu, na co v ten moment myslíme? Stisknutí v něčích rukou se díváme přes jeho ramen kolem sebe, kde co lítá? Nudíme se? Přemýšlíme? To je fuk. Ať už myslíme na cokoli, je to špatně. Jediná cesta, jak z toho na první pohled obyčejného momentu dostat vše, je NEMYSLET, ale pouze: uvědomit si TEĎ A TADY. Nemyslet "na včerejšek ani na zítřek", ale uchopit tuhle vteřinu do ruky a cítit to... Teď v rukou držím celý svůj svět. Teď se dotýkám toho, koho miluju. TEĎ.

Jenom ten, kdo na moment přestane MYSLET a na místo toho bude jen cítit...
..., jenom ten ví, že každá - i sebeobyčejnější - chvíle je dar. Vždycky, když tohle procítím JÁ, mám chuť vykřičet do světa "DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU!"

Proč to všechno píšu? Protože jsem si to konečně naplno uvědomila. A spolu s tím uvědoměním jsem dala sama sobě slib... Mrzí mě, kolika lidem jsem ublížila, mrzí mě hry s lidskými city, mrzí mě to, že si někdy nemůžu pomoct a zkouším, co člověk vydrží. Je to ztráta času. Mohla jsem mezitím udělat mnohem víc věcí. Mohla jsem se posunout dál. Mohla jsem ten čas vynaložit na něco cenného. Mohla, mohla, mohla - další ztráta času:).

Mým slibem je upřímnost... Upřímnost v každém okamžiku! Protože každý okamžik může být tím posledním a já už nikdy nechci litovat, že jsem něco NEŘEKLA (nebo neudělala).

A nakonec citát, na který jsem shodou okolností právě narazila...
"Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíš, kdy k tobě přijde, jako by ubírala na významu skutečnosti, že život má svůj konec."

http://www.youtube.com/watch?v=Pe-Eosmk6oE