Červenec 2013

Zamyšlení na téma: Pravda.

31. července 2013 v 17:07 Články.
Víte, kdo jste? Jste si jisti? Všichni o sobě máme určitou představu. Miliony představ! Tolik slov, kterými se dokážeme charakterizovat. Vy těm představám a slovům věříte. Ohraničujete sami sebe. Co když přijde někdo, kdo vám řekne přesný opak toho, co si o sobě myslíte? Najednou tu už není jen jeden pohled a jedna jediná pravda, jsou tu pohledy dva.
V tuhle chvíli se často cítíme "napadeni". Začneme bránit svou vlastní osobnost. "Ne, tohle není pravda!" ... bla bla bla ... Ochraňujete si svou pravdu. A já vám teď něco řeknu. Pravda není něco, co by potřebovalo být chráněno. Prostě tu je. Pořád. Právě teď a tady - ve vzduchu, ve mě, v pití, které piju i na židli, kde sedím. Všude je přítomna. Můžete říkat, co chcete, můžete se klidně stavět na hlavu, ale ona tu je, pořád tak půvabná, čirá. Můžete za ni klidně i bojovat:) ale je to ta nejzbytečnější věc na světě. Proč máme potřebu se brát tak vážně a tolik obhajovat svá slova a svou osobnost? ... Z nedůvěry. Pravá důvěra v pravdu je to, že ji necháme být / existovat. Jenže my... Úzkostlivě se držíme svých přesvědčení, jsme schopni se hádat a kazit si náladu.
PROČ? *zvýšila hlas, až se místnost otřásla*

Žiju už nějaký ten pátek na to, abych o sobě mohla říct pár slov. Jenže...
Já nedokážu definovat sama sebe. Neumím říct, kdo je ta Tereza Červená, která píše tenhle článek. Jak je to možné? Jednoduše ... Nevím to. A ani mě to nezajímá.
Můžete si myslet, že jsem blázen a nebo to můžete obdivovat. Cokoli jen chcete. :)

Já se cítím, jako člověk mnoha tváří. Chvíli můj smysl pro spravedlnost volá na poplach, podruhé mi dělá dobře být mrcha. Občas se barvitě vidím na ulici s cedulí "free hug" a všem bych nejradši vlepila velikou pusu, ale za minutu mě naopak celý svět ser...štve. :) Zkrátka neexistuje ani jedna jediná škatulka, do který bych se bych si mohla vlézt. Ostatní mě tam možná hází rádi, ale je to jen zvyk / potřeba si člověka zařadit.
Jsem nezařaditelná. A jsem na to hrdá. Myslím si, že takový život je mnohem bohatší. Můžete být kým jen chcete. Každý den někdo jiný. Nezní to lákavě?

Nejsem zrovna člověk, o kterém by nebylo slyšet. - Moje jméno přežvýkává v hubě docela dost lidí. Ale mně došlo, že to je vlastně úplně jedno. Není důležité, co lidé říkají. Jsou to jen slova. Pravda je něco, co se nedá zakrýt. To jen lidé na moment zavírají oči ...

A ikdybych byla cokoli z toho, co lidé říkají, tak o co jde?
Neručím za nic. Každou vteřinou můžu být jiným člověkem, protože každá vteřina mého života je příležitost něco udělat jinak.

A jestli někdo tenhle článek nepochopil, tak na to kašlete ... Třeba to není pravda :P


Článek na přání: Začátky na blog.cz a co se změnilo v průběhu let.

30. července 2013 v 2:41 Články.

Doporučuji přečíst! :)

Ask.fm je ze sociálních sítí asi ta, které věnuji nejvíce času. Poslední dobou mi tam chodí hodně vzkazů od lidí, kteří si mě pamatují z blogu. Buď mi píšete, že se vám můj blog líbil, ptáte se, jestli ještě píšu nebo mě žádáte o radu, jak s psaním začít. Poměrně často se mi v otázkách objevují i náměty na články. Zrovna před pár dny mi jeden takový přišel. Bylo to přání, abych napsala o svých začátcích na blog.cz.

Slíbila jsem, že dám dohromady článek.
Dlouho se mi do toho nechtělo, protože mě na PC rozpyluje dalších milion věcí, ale dneska mě k tomu okolnosti dohnaly. Je bouřka a vypli proud. Doma mám jedno oblíbené velké okno, kam jsem dřív chodívala přemýšlet. Vzala jsem si tužku a papír. Teď tady, na jediném místě, kde je momentálně hodně světla ležím a říkám si, že by se sem klidně vešla ještě jedna taková Terezka. :D Toť k mým myšlenkovým pochodům. Spíš jsem chtěla říct, že ležím a konečně píšu tenhle článek. Mám jasnou vizi toho, co bych chtěla napsat a zároveň mě děsí, že kdybych měla napsat všechno, co chci, tak to bude tak moc dlouhé, že to přečte jenom pár "vyvolených". A taky nevím, kde začít. "Tak třeba od začátku." :D

Už si nepamatuji, kdy přesně jsem se na blog.cz poprvé objevila a pídit se po tom nebudu, ale myslim si, že to bylo v roce 2009. Tehdy jsem měla jasný záměr. Chtěla jsem dění zde trošku rozproudit, chtěla jsem sledovanost. Možná to bylo zbytečné, nebo dokonce egoistické, ale je to jedno - prostě píšu, jak to bylo. Zpětně mám pocit, že moje chtění stačilo a příležitosti toho dosáhnout ke mně chodily už samy.

Pro většinu blogerů byl standart pár lidí online a cca 100 návštěv za den. Já jsem mívala online mezi třiceti až šedesáti lidmi a moje denní návštěvnost bývala kolem 700 lidí. Když jsem měla dobrý den, číslo na počítadle se vyšplhalo i na 1000.

Pro někoho jsou tohle jen čísla, pro mě ta čísla znamenala úspěch. Byly plodem mé práce a ukázkou toho, že má myšlenka i vůle byly silné. Chtěla jsem sledovanost? Dostala jsem ji. Good job. Dnes si klepu na čelo a myslím si, že mé články byly shity. :) Už bych je nepsala. Ale dřív o ně zájem byl a to mi otevřelo spoustu dveří.

Lidé chtějí vidět do vašeho soukromí, baví je číst si "pomluvy" a spory. Tyhle věci jsou nyní TOP. Takové bývalo v minulosti tajemství populárních blogů a v dnešní době tajemství hodně sledovaného asku. :)

Často se mě někdo ptá, jestli bych vrátila svojí popularitu na blog.cz. Neumím odpovědět. Vzpomínám si... Psaly o mě desítky jiných blogů. Některé si říkaly paparazzi, anti, jiné zase fans. Žádali po mně rozhovory a já nechápala, proč někoho tak zajímám. Bylo to jen na blogerské úrovni a já jsem to brala, jako hru. Později mi začaly psát né blogy, ale weby. Odpovídat by pro mne znamenalo navýšení návštěvnosti možná i o tisíce lidí. A v té době jsem si začala vše uvědomovat. Přemýšlela jsem, zda mi to za to stojí...

Stáhla jsem se do ústraní.
Začala jsem slýchat, že vám chybí ta stará Teres. Psali jste mi, že jsem jiná, horší. Jednoho dne jsem po sobě začala zahlazovat stopy. Mazání článků, videí, fotek.

Jsem nadšenec. U každého konce mám pocit, že je to definitivní. U každého nového začátku nebo článku mám pocit, že vydržím navěky. Znáte ten pocit?

Už nikdy nebudu ta stará "Xeina". Už nikdy nebudu taková, jako před lety. Z mých starých vlastností mi toho zbylo jen málo. A z názorů skoro nic. A je to to nejlepší, co se mohlo stát.
Vzkaz pro ty, co mě znali před lety: Nehledejte starou Teres, poznejte novou.

Blog.cz má to kouzlo, že zde můžete ukázat, co v sobě máte. Můžete se naplno projevit. Je to vaše místo - ostatní se můžou vyjádřit k tomu, co píšete, ale nemůžou vás zastavit. Milovala jsem ten pocit, když mi někdo napsal, že jsem pro něj vzor .. milovala jsem ten pocit, když jsem dostávala hezké vzkazy .. Ale pak jsem si jako blogerka dala pauzu a během ní jsem na tyhle pocity zapomněla. A proto patří poděkování těm, kteří mi v posledních dnech psali na ask otázky na můj blog. Taky chci veřejně poděkovat ještě někomu. Nedávno se mi na ask ozval jeden kluk. Napsal mi, že mi potřebuje něco vysvětlit a jestli nemám icq. Jenže já tohle už dávno nevedu, tak jsem mu dala email. Vyměnili jsme si pár zpráv, ale pořád jsem se nedozvěděla, co mi chce. Rozhodla jsem se si icq založit a tam už mi to napsal. Je to kluk, který mě sledoval v časech, kdy byl můj blog ještě známý, ale pak jsem se mu nějak ztratila. Nakonec mě našel na tom asku. :) Bylo moc roztomilé slyšet, že mě obdivuje a že když si se mnou píše, tak je to, jako by si psal se svým snem. Opravdu mě to potěšilo a taky mi to připomnělo ty pocity, co jsem měla před lety... Děkuji!

Na závěr bych chtěla říct, že by se mi líbilo zase víc psát. :) Jediné, co k tomu potřebuju, jste vy. Jsem zvyklá psát pro hodně lidí a když zájem upadne, mám tendenci končit. Chci vám poděkovat za to, že mi na ask posíláte náměty na články a že mě svými vzkazy podporujete. Každý komentář mi udělá radost a dává mi pocit, že má smysl pokračovat. :)

Nedávno jsem dělala o celé věci rozhovor pro dívčí web Kamoska.cz, rozhovor najdete ZDE.

Teresa.