Srpen 2013

Noční myšlenkové pochody

28. srpna 2013 v 0:58 Články.
Ten pocit, když se ohlédnete zpátky a zjistíte, že nic z toho, co jste doposud prožili nebylo opravdové. Nevěděla jsem, jak se podívat na ten fakt, že všechni ti kluci...všichni ti lidé, které jsem si myslela, že miluju... Zkrátka - byly to jen instantní city. Nakonec jsem se rozhodla neupínat na to pozornost a nechat vše plout tak, jak má. Díky tomu kroku své zjištění konečně dokážu uchopit a nemusela jsem se snažit. Vše, co je bez zásahu se vyvine přirozeně. Také jsem přišla na to, že noci, kdy nemůžu usnout a nechávám svoje myšlenky jen tak proudit jsou pro mě přeci jen velkým přínosem. Občas přijde myšlenka nebo vize, která za to skutečně stojí. Mysl prostě přemýšlí - pořád dokola v sobě něco řeší. Nic jiného ani neumí. Je zajímavé, že to dokáže i bez vaší účasti. Zní to trhle, ale opravdu! Zkusili jste někdy jen tak pozorovat své myšlenky s tím, že si je neberete osobně a jen pozorujete, jak přicházejí a pozvolna zase odcházejí? Je to velice osvobozující.

---

28. srpna, 2013, 0:30

Píšu tenhle článek a každou chvíli mám potřebu toho nechat, zavřít oči a zklidnit svojí mysl. Miluju psaní, ale rozptýlí mě každá maličkost - a to je skoro prokletí.

---

Ale zpátky k lidem... Je to téma, které se ve mně pere a bylo to tak vždycky. Bylo by obrovský klišé napsat, že některý miluju a některý nenávidím. Spíš bych chtěla říct, že k nim zaujímám zvláštní postoj. Jsem pozorovatel a často mám pocit, že se umím podívat hloub, než je v našem světě "normální". Někteří mě skutečně fascinují. Jsou na první a možná i druhý pohled nenápadní, ale mají v sobě něco, co nemá kde kdo. To sebou přináší druhou stranu mince a to je další skupinka lidí - ti, co mě děsně nudí. Stačí jeden pohled a vidíte jim až do žaludku. Omezenost, jednoduchost... Nemáte chuť hledat a zkoumat.

Na to je tu taková magická věc. Spíše je to doslova čarodějnice, ale není bohudík ta největší a nejmocnější ze všech. Je to zamilovanost. Dávejte si pozor, abyste si ji nespletli s láskou, protože to může velmi bolet. Zamilovanost je něco tak odlišného... Je to čistě fyzická záležitost. Uvědomila jsem si, že mi často nechybí lidé, ale spíše pocity, které jsem s nima zažívala. Můj "problém" je právě to, že dám hodně na pocity. Zamilovávám se do těla, do doteků... Na každého kluka, kterého jsem si k sobě pustila si vzpomínám. Jenže... Já už nevím, o čem jsme si povídali. Nevybavím si to. Já... Já si jen pamatuju ten způsob, jakým líbají. Dodnes dovedu pocítit teplotu jejich kůže, jako bych se jich dotýkala právě teď. A taky nikdy nezapomenu, jak mi bylo v jejich objetí. Ono to bude asi tím, že já jsem vlastně přes ty doteky nejvíc. Dokázala bych se hodiny a hodiny jen mazlit, zkoumat tělo toho druhého, hladit ho a být potichu. Jen tak. Vždycky jsem cítila, že to nebude tak úplně správné, protože komunikace je nezbytná. Libovala jsem si v tichu a cítila, že má větší moc, než-li slova, ale zároveň jsem měla pocit, že ON to necítí stejně. Možná chvíli, ale .. dlouhodobě? Dlouhodobě to NEFUNGUJE. Myslela jsem si, že to neumím změnit. Nyní si uvědomuji, že to bylo spíš o tom, že jsem se nechtěla snažit.

To, že jsem na začátku mluvila o svém nočním přemýšlení nebyla náhoda a teď je právě ta chvíle, kdy na to chci navázat. V noci jsem měla takovou vizi, která mi otevřela oči. Díky prožívání toho, co vlastně nechci jsem zjistila, co doopravdy chci. A potom mi to za to tedy stálo.
... V té vizi šlo o to, že se mi v hlavě samovolně přehrávaly chvíle s jednou osobou. Je vlastně úplně jedno, o koho šlo. Jednoduše tam byla hlavní myšlenka ta, že šlo opět jen a jen o doteky. A najednou mi došlo, co chci. Vzpomínám si jen, že jsem si lehce odsedla, chytila ho za ruku a začala slovy "Podívej,..." bla, bla, bla. Ne, opravdu nejde o to, co jsem říkala. JDE O TO, že jsem vyjádřila své nejniternější myšlenky a hlavou mi probliklo "TO JE ONO, TOHLE CHCI". Nevím, jestli to byl sen a nebo jsem byla vzhůru, každopádně v ten moment, kdy jsem se zaradovala, to se mnou cuklo a já jsem se musela posadit.

Vždycky jsem doplácela na to, že jsem se zamilovala do kluka skrze to, jak to uměl s mým tělem a jak si uměl pohrát s mými pocity. A proto jsem momentálně cítila velmi vřelé city k jednomu člověku. Uvědomila jsem si ale, že by mě to stálo jen trápení a že on mi vlastně nemá vůbec, co nabídnout. A to nemyslím jakkoli povýšeně, je to spíš smutný fakt. Mám jiné hodnoty, jiný způsob myšlení a jiné zájmy. Neříkám, že jiné zájmy nemůžou být zajímavé. Naopak, je fajn se obohatit. Ale jeho zajímavé prostě nejsou. VŮBEC. V žádném směru. Nevybočují z davu, mohla bych být s robotem a vyšlo by to nastejno. Zase jsem se nechala unést fyzičnem. Krásou. Příjemnýma pocitama. Jenže... To nestačí. Řekněte mi, který kluk by byl ochotný se mnou vést celonoční rozhovory o těch nejhlubších myšlenkách, které se jiní bojí vyslovit? Je jich málo. A musím říct, že pár takových znám. Rozhodně to ale není ten, do koho jsem se málem opět nešťastně zamilovala. Jsem ráda, že jsem to alespoň jednou zarazila včas. Kdo ví, co bude dál ...

Důležité je nechat život jen tak plout. On je moudřejší, než vy.

T.

"Nikdy jsem to takhle nechtěla."

22. srpna 2013 v 4:03 Články.
22. srpen 2013, 04:03

Jak jsem zjistila, tak nejlepší je stejně psát spontánně. Mám tisíce námětů, na které v koutě usedá prach a pak přijde to "něco". Něco, co musí být zaznamenáno. Hned.

Všechno to začalo dnešní debatou o symbolice. Jen tak jsem plácla, co mám nad postelí. Vlastnoručně jsem si nad svou manželskou postel napsala po celé šířce "Každý nový začátek je jen koncem nějakého jiného začátku" a teď to hlavní - nad onen nápis jsem si nakreslila symbol, který - jak jsem se domnívala - představuje život. Spím tak už měsíc a není náhoda, že jsem si v posledních týdnech dost stěžovala, že mám v noci zvláštní znepokojivé myšlenky a vize. Ovšem, divím se, že se nestalo nic horšího. Díky dnešnímu rozhovoru jsem si opět potvrdila, že vše má dvě strany, jako mince. Jednoduše řečeno - ornament nad mou postelí může pomáhat i škodit a nese si sebou jeden děsivý příběh člověka, který si ho také dal nad postel. Má v sobě určitou energii a není to jen tak obyčejná kresbička, která by byla vhodná pro každého. Rozhodla jsem se, že dnes nepůjdu spát a při první příležitosti s "tím" něco udělám.

Pravdou ale je, že tohle je to poslední, co mě momentálně trápí. Vlastně je to jen zástěrka, proč jsem nepříjemná a používám ji pro své přátele, když chci omluvit své divné chování. Problém je totiž úplně někde jinde. Jak jen to říct... Asi stačí jen: "Nezapomněla jsem". Původně jsem chtěla napsat "Nejde zapomenout", ale to je lež. Vždycky to jde. Ať už jsi člověka milovala sebevíc a ať už do tvého života zasáhl jakkoli, lze zapomenout na vše špatné a jít dál. Je v tom jen ten háček, že nejprve musí být odpuštěno. Z obou stran. A když je tam jakákoli nesrovnalost nebo sebemenší pocit ublíženosti, tak zkrátka odpustit nejde. Sama jsem zjistila, že to je jako hrát si s vlastní psychikou na schovku. Na chvíli mám pocit o(d)puštění, ale nakonec stejně zjistím, že je to jen další zástěrka. Tentokrát pro mě samotnou.

Když už nevím, jak z tohohle ven, tak jsem se rozhodla aspoň tak, že se naučím se svýma emocema pracovat. Znáte ten pocit, kdy na vás něco dolehne a vy uděláte blbost? A to jsem celá já. Pod návalem náhlých citů se zachovám tak, jak bych se, kdybych byla jednoduše "v pohodě", nikdy nezachovala. Došla jsem k názoru, že je pořád lepší si sednout a psát. Nejen, že to napáchá nejmíň škody, ale především ze sebe dostanu, co potřebuju a ráno, když se probudím, tak se cítím volná, jako pták. A za to mi to stojí. Každopádně kdybych nebyla ještě ve čtyři ráno na nohou, možná by mne tyto stavy minuly. Během dne jsem veselá, vysmátá a troufnu si říct, že i šťastná a naplněná. Tyhle ranní hodiny jsou pro mne takové choulostivé. Dalo by se to nazvat "nahotou" duše. Lidé spí a na mě nepůsobí jejich energie a slova. Není nikdo, kdo by mě rozesmál a ani nikdo, kdo by odvedl mou pozornost. Jsem tu jen já a zakoutí mé duše, která se přes den neozývají. Ale v noci jsou tu a připomínají mi...

Připomínají mi to, jak moc mi chybíš.

Nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo... Nikdy jsem nechtěla nenávist a chlad. Snad jednou pochopíš, že já to tak necítím.

Mír.
T.

"Ten pocit, když odchází."

19. srpna 2013 v 23:43 Články.
"Ten pocit, když odchází."

Mohlo být tak 6:15, šla jsem tou známou ulicí, jako už šest měsíců každý den. Co to plácám.
TEPRVE šest měsíců. Je to krátká doba, ale prožila jsem tady toho už docela dost. Tolik lidí, se kterýma jsem touhle cestou šla. Hlavně jeho jsem tady poprvé chytila za ruku a konečně jsem cítila, že už tu nejsem tak cizí, neznámá a sama. Tohle ráno bylo ale nejisté. Šla jsem tou cestou sama a každým dalším krokem jsem tušila, že dnes bude něco jinak. Nevím co. "Něco". Dva dny odloučení pro mě byly nekonečné a já byla šťastná, že už končí. Jenže... Spletla jsem se. Když jsem viděla, že ten někdo vlastně vůbec nečeká na mě, jak jsme se domluvili, tak celé moje tělo polil mráz. Přesto jsem stála a čekala. Vlastně to nešlo jinak, já jsem samou tíhou toho nepříjemného pocitu nebyla schopna udělat jediný krok. A taky jsem pořád věřila, že se něco změní. Nezměnilo. Když jsem se otočila a viděla jeho kroky vzdalující se ode mě, začaly mi téct slzy. V tu chvíli mě to bodlo a cítím to dodnes.

"Ten pocit, když odchází."

Stejné město, o pár metrů dál. O čtyři měsíce později...
Jiný kluk.
Sedím vedle něj na lavičce a pořád se lehce oddaluji. Odmítám pohled do očí, protože mi tečou slzy. Ten pocit, když miluješ člověka, se kterým máš vyměřený čas. Nejde to jinak, víš kdy bude konec.
... Nakonec jsem se přeci jen odhodlala podívat se mu do očí i přes to, že uvidí co se děje. V tu chvíli neexistovalo nic, co by mě uklidnilo - ani obejmutí, které následovalo. Jen jsem se sevřená v jeho rukou dívala kolem sebe a přemýšlela o tom, že to naplnění, které se mělo dostavit,.. Že tu prostě není. Stiskla jsem ho ještě pevněji, než před tím. A nic. Akorát o to větší strach ho pustit. Když mi řekl, že už půjde, cítila jsem velké zklamání, že mě tu chce takhle nechat. Odešel a já zůstala sedět. Pozorování jeho kroků... Ano, asi už v ten moment jsem věděla, že tady nemůžu nikdy uspět.

"Ten pocit, když odchází."

Pokaždé, když se rozhodu odejít já...
Pokaždé se zezadu vynoří ruce, které mě chytí. A nepustí.
Bohužel když odchází někdo ode mě, cítím se bezmocná. Nedokážu jít a vzít si to, co miluju.

"Ten pocit, když odchází."

"Odcházíš...
Je mi to líto, chtěl jsem tolik říct, ale byl jsem ticho.
A teď jsi pryč a já si představuju pořád dokola, co jsem měl udělat jinak.
Odcházíš, jaký by to bylo, kdybych přišel dřív a změnil tvůj život?
Je to zajímavý, přehrávat si tyhle šílený scénáře dokola v hlavě...
Jak šel čas, úsměv se změnil v pláč.
Už tě nepoznávám, už to nejsem já.

A jak šel čas, lásko, kdo mi tě vzal?
... Byla to válka a nebo strach?"

Neslíbila jsem, že nepřestanu milovat. Slíbila jsem, že nezapomenu.

A tak to taky je. Nemiluju, ale všechno ostatní cejtim... Tak silně, tak blízko.
Nechám to odejít.

T.

O tom, jak vznikají mé články.

17. srpna 2013 v 13:00 Články.
17. srpen 2013, 2:30
Čau všichni.

Je půl třetí ráno a já se už asi od jedenácti hodin snažím donutit samu sebe konečně NĚCO napsat. "Něco". Kdybyste věděli, kolik mám nápadů. A jak jsou úžasné! Bohužel není to správné naladění na to, dát je do psané podoby. Co jsem celé ty hodiny kromě přemýšlení o tom, jak musím něco napsat dělala? Tak třeba... Točila videa na asku, odpovídala na dotazy, psala si na několika frontách... Jo, a ještě jsem stihla dva a půl dílu sexu ve městě.

Takže, kde začít... Možná vás už unavují ty moje děkovací proslovy, ale když vy mi děláte takovou radost! :) Krásné komentáře, krásné vzkazy, krásné články o mně. Děkuju mockrát. Nebýt vás, už bych s tím možná zase sekla. Dodáváte mi naladění, bez vás by to na mém blogu nešlo. Je moc fajn vědět, že na světě jsou ještě přející lidé. Denně mi přichází vzkazy typu "Ty jsi blogerka, která si zaslouží víc čtenářů!" načež můj blog sdílíte. Je to úžasné, protože já si také myslím, že některé mé články rozhodně stojí za přečení. Jinak bych je koneckonců nepsala... Věřím v sebe, ve svoje články a dávám do nich něco, co bych chtěla předat, co nejvíce lidem. Takže... Kdo mě rád čte, může také sdílet. Budu ráda. :)


Dnes bych vám chtěla sdělit, jak vlastně vznikají moje články. Zaregistrovala jsem takovou zvláštní věc - skoro vždy to probíhá stejně, stalo se to pro mě takovým rituálem. Když se rozhodnu, že bych chtěla zase něco napsat, tak ke skutečnému psaní dojde až několik hodin poté. Potřebuji ten správný okamžik a také musím být přesvědčená, že to je skutečně to, co chci právě teď dělat. Nikdy u mě neuspěje to, že něco "musím"... To je mimochodem jeden z důvodů, proč jsem v minulosti odmítla psaní pro weby typu Krasna.cz. Nejspíš bych se nemohla sama rozhodovat, kdy chci psát a kdy ne. Další věc je, že bych nesnesla, aby mi vnucovali témata, upravovali můj výtvor a přidávali k tomu co nejtrapnější nadpis, "HLAVNĚ ABY ZAUJAL". Je to pod mou úroveň. Ale zpět k tomu, co jsem vlastně chtěla psát... Další nezbytnou věcí, když píšu je to, abych se cítila uvolněně. Uvolněnost je pro mne opravdu důležitá a občas medituju, protože mi to pomáhá sladit se se svým tělem. Když jsem sladěná se svým tělem, cítím se příjemně a lépe se mi píše. Navíc když je člověk uvolněný, tak je i otevřený různým energiím a myšlenkám, čímž se dostávám k dalšímu bodu - neustále naslouchat tomu, co ke mně přichází a pozorovat své myšlenky, nápady a vize. Víte, jak jsou důležitá slova? I slova v sobě nosí určitou energii. Můžou na čtenáře působit příjemně anebo ho odradit. Během psaní občas nějaké slovo vymažu a nahradím ho něčím "láskyplnějším". Napadne mě to přepsat jen díky tomu již zmíněnému naslouchání nápadům. Mám pocit, že se mi to daří, protože podle vašich reakcí s mými články souzníte. A tak to má být. :)

Jak vidíte, mě na psaní skutečně záleží. A proto to pro mě někdy není lehká záležitost. Chci, aby se mi to pokaždé povedlo a než bych zveřejnila něco, s čím nejsem spokojená, tak bych radši nepřidala nic. A otázka na vás: Jak na vás mé články působí? :)

Děkuji.
T.

Co to znamená být sebevědomý?

16. srpna 2013 v 11:00 Články.
Někdy si říkám, co to vlastně znamená být sebevědomý . . .
Mnozí si pletou dojmy s pojmy a pak si tohle slůvko mylně interpretují dle svého a také ho zaměňují s namyšleností či povýšeností.
Podle mě k pochopení stačí opravdu jen těch pouhých deset písmenek. Sebevědomí znamená jednoduše být si sebe vědom. Být si vědom svých předností i svých nedostatků. A když půjdeme hloub, tak... Být si vědom toho jádra v sobě. Tam všecko zmizí a zároveň i začne. Ono už nemá nedostatky ani přednosti, pouze je - existuje. Je úžasné už jen svým bytím. A čeká, až mu dovolíme se naplno projevit a zářit skrze nás. Být sebevědomý je tedy to svolení.

Často se úmyslně povyšujeme nad ostatní, abychom zakryli svou nejistotu. Tohle není sebevědomí, je to jen převlečená uražená pýcha. Myslím, že jsme si tím prošli všichni a účelem tohohle článku (téhle věty) není někoho soudit, ale spíš poukázat na problém a dát prostor. Prostor uvědomit si to. Kdo si to uvědomit nechce, nechť si v tom žije dál. :) Někdy je to docela pohodlný způsob, jak vypadat silný, ovšem nedá se s tím dlouhodobě žít. Vždycky přijde chvíle, kdy se zase skrčíme do kouta s tím, že se vlastně nemáme rádi.

Myslím si, že pravé sebevědomí a také zábavná část života začíná tam, kde si ze sebe dokážeme udělat legraci. Na posílení sebevědomí nebudu radit ty tisíce shitů, které si můžete přečíst kdekoli. Poradím vám jen pár účinných věcí, které nenajdete všude a to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ta nejhlavnější rada je najít sám sebe, jenže to už musí každý sám...
1) Popřemýšlej nad bláznivýma věcma, které tě sice lákají a přijdou ti vtipné, ale nemáš na ně odvahu. Bojíš se ztrapnění nebo toho, že to lidi kolem tebe nepřijmou. Terapie? Jednoduchá. JDI A UDĚLEJ TO. Na nic nečekej a jdi do toho. Možná ještě nevíš, jaký to má vliv na tvé sebevědomí, ale až to uděláš, zjistíš.

Moje praxe: Ještě jsem nedošla do bodu, kdy to VŽDYCKY dokážu před očima ostatních, ale sama před sebou se dokážu ztrapnit dokonale. Vlastně je to činnost, která mne neskonale baví. Kdykoli jsem smutná, udělám něco tak...*nenalezla správné slovo*..že se tomu směju ještě pár dní po tom, kdykoli si vzpomenu.
2) Měj oči a srdce otevřené. Chuť získávat nové informace a rozšiřovat si obzory hraje také velice důležitou roli. Když napíšu studuj, nemám na mysli školu. Studuj si sama ve volném čase věci, které tě skutečně zajímají. Dělej to, co tě naplňuje. Čti. Buď tvořivý. Miluj umění a ono ti tvou lásku vrátí, je tak něžné. Zpívej, hraj na něco... Miluj své výtvory, miluj sebe.
3) Vědomě pracuj na svém vyzařování. Když jdeš po ulici, jen tak někomu věnuj úsměv. Dívej se lidem do očí a nauč se neuhýbat. Měj rád svět a lidi kolem sebe, snaž se na nich vidět jen to krásné - bude to z tebe sálat. Človek, který se to naučí je příjemná společnost snad pro každého...
Na závěr bych ráda dodala jednu fajn věc, která se k létu perfektně hodí. Zakonči svůj den venku na dece sledováním hvězd. Pročisti si hlavu, popřemýšlej nad sebou... Zeptej se sám sebe, co ti uplynulý den dal. ^^ Já dělám takovou věc, že před spaním v duchu pošlu velké díky všem, které mám ráda, všem, co mě za den buď potěšili nebo naštvali a také vesmíru za to, že je. ^^


Dík za pozornost.
T.


Seznam přání, který se stal skutečností.

13. srpna 2013 v 23:31 Články.
Je to už dávno. Tolik let. Bylo mi snad... třináct? Ležela jsem v posteli a kousek ode mě se válela růžová chlupatá knížka. Heh. Celá já. Byla prázdná a jen čekala, co si do ní zapíšu. V té době jsem na to ještě tolik ujetá nebyla. Jen jsem si chtěla psát deníček, abych se do něj mohla za pár let podívat a sledovat to, jak jsem se vyvíjela. Co si budeme povídat, taky to mohlo dopadnout povdzechem "A kurva, všechno jsem posrala." - upřímnost nade vše. Ale víte co? Nedopadlo. :-)

Byla jsem malá a neměla představu o tom, co je pro mě vhodné do budoucna. Absolutně mě to nezajímalo. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí, já jsem to ale v jistém smyslu věděla. Měla jsem pár povrchních přání, která jsem si chtěla splnit. Popadla jsem tu chundelatou knížku a hned jsem mohla zaplnit její první stránku. Napsala jsem si tam přesně 2 body toho, co chci do roka stihnout.

V prvním bodě byl "hlavním hrdinou" jeden kluk. V tu chvíli jsem si nemohla vybavit jeho jméno, ale to vlastně ani nebylo důležité. Měla jsem ho v sobě zafixovaného, jako toho nejroztomilého z nejroztomilejších. Potkávala jsem ho každej den a strašně mě fascinoval. Byl sladký, tichý, roztomilý, pozorující. A zadaný. Aby bylo jasno, jakou roli hrál v mém seznamu... Přišel mi sladký, jako plyšák a já jsem si prostě umanula, že tohohle kluka si pomazlím. Za každou cenu. O nic víc mi nešlo. Nutno podotknout, že jsem pro to neudělala vůbec nic. Kdykoli jsem ho potkala, všechno ve mě se ztišilo a já jsem se zmohla jen na tiché pozorování té roztomilosti. Přestože jsem neudělala nic, tak jsem si tenhle bod do pár měsíců odškrtla. Splněno. Kdybych věděla, co všechno bude následovat, nikdy bych se na něj ani nepodívala. Přísahám. Na hodně dlouhou dobu mi zničil život. Ačkoli to zní přehnaně, je to tak. To všechno, co mi udělal... Je to zajímavé. Tenhle kluk do mého života zasáhl jednou pro vždy nejvíc. Byl největší mojí chybou, ale zároveň i největším učitelem. Díky němu jsem dnes tím, kým jsem. Měla bych mu poděkovat. Je to tak zvláštní, že jsem si jako třináctiletá holka jednou blbou větou v růžovém infantilním deníčku předurčila budoucnost na několik dalších let a ovlivnila tím celý svůj život i svou dnešní osobnost.

Další bod bylo přání odpoutat se od omezujících lidí. Postavit se na vlastní nohy. Tohle souvisí především s mým posledním rokem na základní škole. Šlo o lidi, se kterýma jsem roky trávila každý svůj den. Hm. Ale lépe řečeno o lidi, které jsem celé ty roky naprosto zbožňovala. Jednoho dne jsem je ze svého života zkrátka odstranila. Dovedete si to představit? Já dříve ne. Ačkoli bylo v těch vztazích něco hodně špatně a tahalo mě to, jakožto jedinou co to cítila ke dnu, stejně pro mne byl konec nepředstavitelný. Každopádně od chvíle, kdy jsem si to zapsala, stalo se něco zvláštního. Jakoby se to každou další vteřinou blížilo víc a víc a jakoby každý okamžik směřoval jen k tomu a ničemu jinému. A tak se to stalo. Řekla jsem jedno rázný Sbohem a jedním dnem skončila všechno. Najednou jsem zůstala skoro sama a nebylo nic, co by mě ovlivňovalo a také nikdo, na kom bych byla jakkoli závislá. To nemohlo vést k ničemu jinému, než k tomu, že jsem našla samu sebe. Další událost, která mojí osobnost změnila k nepoznání. Od té doby jsem přestala být holkou, která se zajímá jen o hadry a kosmetiku, ale stala jsem se tím, kým jsem dnes. Vy všichni, co mě čtete víte, jaké jsou mé zájmy a názory. S tou starou Terezou to nemá společného vlastně nic. Ona už neexistuje. Občas slyším, že jsem dřív byla hezčí... A hubenější a blonďatější a zmalovanější. Haha.

Jenže jsem měla ještě jeden problém. Kvůli tomu klukovi zmiňovanému v prvním bodě jsem se dost uzavřela do sebe. Sice jsem po něm nějaké vztahy měla, ale jsem si jistá, že ti kluci se mnou trpěli a já s nima koneckonců taky. Občas jsem je nenechala se mě ani dotknout, nebo jsem měla v sobě měla cosi zablokovaného, co se líbání týče - jednoduše, nechtěla jsem. Každopádně co se týče fyzického kontaktu, tam to bylo pořád lepší, než s komunikací. Kvůli všem těm odpornejm zážitkům, co jsem si od toho "nejroztomilejšího z nejroztomilejších" odnesla jsem se zkrátka bála s každým svým dalším klukem mluvit. Měla jsem chvíle, kdy jsem se cítila "slabá" a aspoň jsem se šla pomazlit a přitulit, ale povídat si a říkat své pocity nahlas, to prostě nešlo.

A to mi přineslo prostor a vlastně i výzvu k dalšímu bodu na mém seznamu, na který jsem si náhle vzpomněla. Rozhodla jsem se všechny ty "bloky" vyřešit, vzpomínky zahodit, minulost poslat do píči a jednoduše ŽÍT OKAMŽIKEM. A taky že jo. Už jsem toho zvládla tolik, že tohle se mi povedlo během půl roku, což je pro mě docela úspěch.

Co to vlastně znamená žít okamžikem? Jinými slovy...hm, vlastně DOST jinými slovy by se dalo říct, že to znamená: Nebát se. Mít důvěru v přítomný okamžik. A konkrétně pro mě to znamenalo to, že jsem se přestala bát kluků a taky toho, že se najde zas nějakej podobnej kretén, co mi tak moc ublíží. Od té doby jsem ta nejukecanější a nejmazlivější holka na světě.

Momentálně se cítím víc, než jen dobře. Není vůbec nic, co by mě trápilo a nebo nějak více omezovalo. Jsem naprosto šťastná a všechny těžkosti, které jsem kdy zažívala se zdají být daleko. Tak daleko, že je téměř nevidím. A když náhodou vidím, jen se jim zasměju. Všechno jakoby ztratilo na své důležitosti a život se najednou stane hrou. Velice zábavnou.

Všechny komplexy a strachy ohledně kluků se rozplynuly a já je naprosto miluju a důvěřuju jim. Stejně tak, jako miluju a důvěřuju sobě. Jsem si jistá, že můj další vztah bude ten nejkrásnější na světě.


Děkuji za pozornost.

Poděkování.

12. srpna 2013 v 2:27

Ahoj!

Chci vám moc poděkovat za všechny vaše projevy podpory.
Snažím se co nejvíc odpovídat, každopádně na úplně každý komentář nezareaguju, proto posílám velké díky tímto článkem všem, kteří mi píší komentáře, vzkazy a nebo o mě dělají články. Čtu si to a moc mě to těší. :-)

Rozhovor na téma: ASK.FM --- "Buďte takoví, jací chcete být, protože až dosáhnete toho, co chcete, budete šťastní. Nedělejte si nic z hejtů, a už vůbec ne z anonymních."

11. srpna 2013 v 13:51 Články.
Pro začátek se vám chci omluvit za menší odmlku. Ovšem těžko říct, zda se mám za co omlouvat. :) Stejně jsem si hned na začátku slíbila, že nebudu psát jen pro to, aby BYLO NĚCO NAPSÁNO. To je zbytečné a pak se to nedá číst. :)

Další věc - děkuji za náměty a návrhy, o čem mám psát, za vzkazy a povzbuzení - v blogerství mi to dost pomáhá, takže co dodat... Snad jen: Kdo mě chce podpořit, tak - víc toho všeho! :) A přímo sem!
Ask.fm - všichni víme, o co jde. Ale uvědomujeme si vůbec, s jakým záměrem to bylo založeno? - Šlo jen o otázky a odpovědi. Místo toho si vzájemně píšeme nenávistné vzkazy a zapomínáme na to, že otázka končí otazníkem. Kromě toho se tam holky vystavují nahé před webkou, nebo tam div nenatočí porno a to jak kluci s holkama, holky s holkama i kluci s klukama - všechno tohle už jsem tam alespoň jednou viděla.
V tomhle rozhovoru se ale budeme věnovat něčemu jinému - rádoby celebritkám. :-) Je to rozhovor s dívkou, která na asku vystupuje pod přezdívkou Lolitka. Patří také k těm známějším, ale nedá se říct, že by ze sebe dělala něco, co není a to je přesně ono - to mě na ní zaujalo. :-)


Přestože je to jen 7 otázek, je to poměrně dlouhé, co dodat, snad už jen enjoy it :]

Tvůj ask je také velice známý a navštěvovaný, máš spoustu příznivců, kteří tebe a tvé odpovědi milují, ale i dost lidí, kteří tě nesnáší. Jak se to stalo? Čím sis podle tvého názoru získala tolik sympatií? :)

Abych pravdu řekla, sama netuším, vůbec jsem nezaregistrovala, kdy nebo jak to přišlo. Nejspíš je to díky tomu, že jsem sama sebou, na nic si nehraju a říkám svůj názor na plnou hubu. Jsem taková i v reálu a někdy na to šeredně doplácím, ale to je vedlejší. Podle mého je to právě kvůli těmto věcem. Kvůli tomu mám "fans" i haters.

Fotky: 22.7.2013 a 28.7.2013

5. srpna 2013 v 14:25 Fotografie.
Poslední příspěvek na blog byl přidán ve čtvrtek, takže neaktivita víc, než tři dny... Rubriku na fotky tu mám založenou už od začátku, ale nějak jsem na ni zapomněla. Nebýt asku, vůbec bych si to neuvědomila. :)

Někdo mi tam napsal, abych dala na blog taky někdy fotky... Tím líp, stejně momentálně nemám pro psaní cit. Občas mám dny, kdy to prostě nejde a radši než abych přidávala sračky, tak to zaplácnu fotkama.