22. srpen 2013, 04:03
Jak jsem zjistila, tak nejlepší je stejně psát spontánně. Mám tisíce námětů, na které v koutě usedá prach a pak přijde to "něco". Něco, co musí být zaznamenáno. Hned.
Všechno to začalo dnešní debatou o symbolice. Jen tak jsem plácla, co mám nad postelí. Vlastnoručně jsem si nad svou manželskou postel napsala po celé šířce "Každý nový začátek je jen koncem nějakého jiného začátku" a teď to hlavní - nad onen nápis jsem si nakreslila symbol, který - jak jsem se domnívala - představuje život. Spím tak už měsíc a není náhoda, že jsem si v posledních týdnech dost stěžovala, že mám v noci zvláštní znepokojivé myšlenky a vize. Ovšem, divím se, že se nestalo nic horšího. Díky dnešnímu rozhovoru jsem si opět potvrdila, že vše má dvě strany, jako mince. Jednoduše řečeno - ornament nad mou postelí může pomáhat i škodit a nese si sebou jeden děsivý příběh člověka, který si ho také dal nad postel. Má v sobě určitou energii a není to jen tak obyčejná kresbička, která by byla vhodná pro každého. Rozhodla jsem se, že dnes nepůjdu spát a při první příležitosti s "tím" něco udělám.
Pravdou ale je, že tohle je to poslední, co mě momentálně trápí. Vlastně je to jen zástěrka, proč jsem nepříjemná a používám ji pro své přátele, když chci omluvit své divné chování. Problém je totiž úplně někde jinde. Jak jen to říct... Asi stačí jen: "Nezapomněla jsem". Původně jsem chtěla napsat "Nejde zapomenout", ale to je lež. Vždycky to jde. Ať už jsi člověka milovala sebevíc a ať už do tvého života zasáhl jakkoli, lze zapomenout na vše špatné a jít dál. Je v tom jen ten háček, že nejprve musí být odpuštěno. Z obou stran. A když je tam jakákoli nesrovnalost nebo sebemenší pocit ublíženosti, tak zkrátka odpustit nejde. Sama jsem zjistila, že to je jako hrát si s vlastní psychikou na schovku. Na chvíli mám pocit o(d)puštění, ale nakonec stejně zjistím, že je to jen další zástěrka. Tentokrát pro mě samotnou.
Když už nevím, jak z tohohle ven, tak jsem se rozhodla aspoň tak, že se naučím se svýma emocema pracovat. Znáte ten pocit, kdy na vás něco dolehne a vy uděláte blbost? A to jsem celá já. Pod návalem náhlých citů se zachovám tak, jak bych se, kdybych byla jednoduše "v pohodě", nikdy nezachovala. Došla jsem k názoru, že je pořád lepší si sednout a psát. Nejen, že to napáchá nejmíň škody, ale především ze sebe dostanu, co potřebuju a ráno, když se probudím, tak se cítím volná, jako pták. A za to mi to stojí. Každopádně kdybych nebyla ještě ve čtyři ráno na nohou, možná by mne tyto stavy minuly. Během dne jsem veselá, vysmátá a troufnu si říct, že i šťastná a naplněná. Tyhle ranní hodiny jsou pro mne takové choulostivé. Dalo by se to nazvat "nahotou" duše. Lidé spí a na mě nepůsobí jejich energie a slova. Není nikdo, kdo by mě rozesmál a ani nikdo, kdo by odvedl mou pozornost. Jsem tu jen já a zakoutí mé duše, která se přes den neozývají. Ale v noci jsou tu a připomínají mi...
Připomínají mi to, jak moc mi chybíš.
Nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo... Nikdy jsem nechtěla nenávist a chlad. Snad jednou pochopíš, že já to tak necítím.
Mír.
T.
Tazatel | 22. srpna 2013 v 5:37 | 
Adelaine | 
Krásně píšeš a vystihuješ ♥