Seznam přání, který se stal skutečností.

13. srpna 2013 v 23:31 |  Články.
Je to už dávno. Tolik let. Bylo mi snad... třináct? Ležela jsem v posteli a kousek ode mě se válela růžová chlupatá knížka. Heh. Celá já. Byla prázdná a jen čekala, co si do ní zapíšu. V té době jsem na to ještě tolik ujetá nebyla. Jen jsem si chtěla psát deníček, abych se do něj mohla za pár let podívat a sledovat to, jak jsem se vyvíjela. Co si budeme povídat, taky to mohlo dopadnout povdzechem "A kurva, všechno jsem posrala." - upřímnost nade vše. Ale víte co? Nedopadlo. :-)

Byla jsem malá a neměla představu o tom, co je pro mě vhodné do budoucna. Absolutně mě to nezajímalo. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí, já jsem to ale v jistém smyslu věděla. Měla jsem pár povrchních přání, která jsem si chtěla splnit. Popadla jsem tu chundelatou knížku a hned jsem mohla zaplnit její první stránku. Napsala jsem si tam přesně 2 body toho, co chci do roka stihnout.

V prvním bodě byl "hlavním hrdinou" jeden kluk. V tu chvíli jsem si nemohla vybavit jeho jméno, ale to vlastně ani nebylo důležité. Měla jsem ho v sobě zafixovaného, jako toho nejroztomilého z nejroztomilejších. Potkávala jsem ho každej den a strašně mě fascinoval. Byl sladký, tichý, roztomilý, pozorující. A zadaný. Aby bylo jasno, jakou roli hrál v mém seznamu... Přišel mi sladký, jako plyšák a já jsem si prostě umanula, že tohohle kluka si pomazlím. Za každou cenu. O nic víc mi nešlo. Nutno podotknout, že jsem pro to neudělala vůbec nic. Kdykoli jsem ho potkala, všechno ve mě se ztišilo a já jsem se zmohla jen na tiché pozorování té roztomilosti. Přestože jsem neudělala nic, tak jsem si tenhle bod do pár měsíců odškrtla. Splněno. Kdybych věděla, co všechno bude následovat, nikdy bych se na něj ani nepodívala. Přísahám. Na hodně dlouhou dobu mi zničil život. Ačkoli to zní přehnaně, je to tak. To všechno, co mi udělal... Je to zajímavé. Tenhle kluk do mého života zasáhl jednou pro vždy nejvíc. Byl největší mojí chybou, ale zároveň i největším učitelem. Díky němu jsem dnes tím, kým jsem. Měla bych mu poděkovat. Je to tak zvláštní, že jsem si jako třináctiletá holka jednou blbou větou v růžovém infantilním deníčku předurčila budoucnost na několik dalších let a ovlivnila tím celý svůj život i svou dnešní osobnost.

Další bod bylo přání odpoutat se od omezujících lidí. Postavit se na vlastní nohy. Tohle souvisí především s mým posledním rokem na základní škole. Šlo o lidi, se kterýma jsem roky trávila každý svůj den. Hm. Ale lépe řečeno o lidi, které jsem celé ty roky naprosto zbožňovala. Jednoho dne jsem je ze svého života zkrátka odstranila. Dovedete si to představit? Já dříve ne. Ačkoli bylo v těch vztazích něco hodně špatně a tahalo mě to, jakožto jedinou co to cítila ke dnu, stejně pro mne byl konec nepředstavitelný. Každopádně od chvíle, kdy jsem si to zapsala, stalo se něco zvláštního. Jakoby se to každou další vteřinou blížilo víc a víc a jakoby každý okamžik směřoval jen k tomu a ničemu jinému. A tak se to stalo. Řekla jsem jedno rázný Sbohem a jedním dnem skončila všechno. Najednou jsem zůstala skoro sama a nebylo nic, co by mě ovlivňovalo a také nikdo, na kom bych byla jakkoli závislá. To nemohlo vést k ničemu jinému, než k tomu, že jsem našla samu sebe. Další událost, která mojí osobnost změnila k nepoznání. Od té doby jsem přestala být holkou, která se zajímá jen o hadry a kosmetiku, ale stala jsem se tím, kým jsem dnes. Vy všichni, co mě čtete víte, jaké jsou mé zájmy a názory. S tou starou Terezou to nemá společného vlastně nic. Ona už neexistuje. Občas slyším, že jsem dřív byla hezčí... A hubenější a blonďatější a zmalovanější. Haha.

Jenže jsem měla ještě jeden problém. Kvůli tomu klukovi zmiňovanému v prvním bodě jsem se dost uzavřela do sebe. Sice jsem po něm nějaké vztahy měla, ale jsem si jistá, že ti kluci se mnou trpěli a já s nima koneckonců taky. Občas jsem je nenechala se mě ani dotknout, nebo jsem měla v sobě měla cosi zablokovaného, co se líbání týče - jednoduše, nechtěla jsem. Každopádně co se týče fyzického kontaktu, tam to bylo pořád lepší, než s komunikací. Kvůli všem těm odpornejm zážitkům, co jsem si od toho "nejroztomilejšího z nejroztomilejších" odnesla jsem se zkrátka bála s každým svým dalším klukem mluvit. Měla jsem chvíle, kdy jsem se cítila "slabá" a aspoň jsem se šla pomazlit a přitulit, ale povídat si a říkat své pocity nahlas, to prostě nešlo.

A to mi přineslo prostor a vlastně i výzvu k dalšímu bodu na mém seznamu, na který jsem si náhle vzpomněla. Rozhodla jsem se všechny ty "bloky" vyřešit, vzpomínky zahodit, minulost poslat do píči a jednoduše ŽÍT OKAMŽIKEM. A taky že jo. Už jsem toho zvládla tolik, že tohle se mi povedlo během půl roku, což je pro mě docela úspěch.

Co to vlastně znamená žít okamžikem? Jinými slovy...hm, vlastně DOST jinými slovy by se dalo říct, že to znamená: Nebát se. Mít důvěru v přítomný okamžik. A konkrétně pro mě to znamenalo to, že jsem se přestala bát kluků a taky toho, že se najde zas nějakej podobnej kretén, co mi tak moc ublíží. Od té doby jsem ta nejukecanější a nejmazlivější holka na světě.

Momentálně se cítím víc, než jen dobře. Není vůbec nic, co by mě trápilo a nebo nějak více omezovalo. Jsem naprosto šťastná a všechny těžkosti, které jsem kdy zažívala se zdají být daleko. Tak daleko, že je téměř nevidím. A když náhodou vidím, jen se jim zasměju. Všechno jakoby ztratilo na své důležitosti a život se najednou stane hrou. Velice zábavnou.

Všechny komplexy a strachy ohledně kluků se rozplynuly a já je naprosto miluju a důvěřuju jim. Stejně tak, jako miluju a důvěřuju sobě. Jsem si jistá, že můj další vztah bude ten nejkrásnější na světě.


Děkuji za pozornost.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | 13. srpna 2013 v 23:44 | Reagovat

Moc krásně napsaný. Dalo by se o tom dny, týdny ba dokonce měsíce diskutovat a tohle téma rozvíjet do nekonečna. Docela mě ale zarazilo to: Proč tam píšeš: "Na hodně dlouhou dobu mi zničil život." Však...nemůžeš ani pořádně vědět, co je to život, nemůžeš vědět o životě takřka nic. Bylo ti 13 a teď je ti 16. Na dlouhou dobu? Jsou to možná 3 roky, ale celý život. No nevím, každý to vidíme jinak. Ale jinak moc hezký článek, jen tak dál a omlouvám se za negativní názor, ale je to tak. Prostě to tam vidím a bije mi to do očí. Děkuji

2 Houbička Houbička | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 23:44 | Reagovat

Tak Ti přeji ten vztah co nejdřív a co nejúžasnější :-)
Také na takovém odblokování pracuji. Mým cílem č. 1 je dát si na fb (a na jiné profily) fotky. :D Ale to ještě bude trvat :/

3 Houbička Houbička | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 23:45 | Reagovat

[1]: Tohle podceňování je nejhorší. Možná nezničil celý život, ale věř, že i třináctiletí se dokáží trápit a jejich emoce jsou opravdové. Prostě to tak cítí.
Tyhle řeči to vždycky akorát zhoršují. Tady je zbytečné se o tom bavit, je to neaktuální, ale už to prosím tě nikomu neříkej.

4 Anonym Anonym | 13. srpna 2013 v 23:51 | Reagovat

[3]: Nejspíš nechápeš, co tím chci říct :)

5 Houbička Houbička | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 23:52 | Reagovat

[4]: V to i trochu doufám :)

6 Klárka Klárka | 14. srpna 2013 v 0:11 | Reagovat

Dočetla.A závěr za to fakt stál! :) (tim nechci říct,že celej článek by za to nestál,ale že z něj něco mám)

7 lady-dariel lady-dariel | Web | 14. srpna 2013 v 14:40 | Reagovat

Milé, něco podobného znám, sice stím rozdílem, že s klukem kterýmu jsem vyklopila celej svůj život i věci co nikdo nevěděl se dneska bavím, měli jsem taky období kdy mě dost ponížil a ničil mě, ale dneska mě drží nad vodou, stejně jako kamarádky ze základky, ty mi dneska nic moc neříkají, s většinou se vídám jen na srazu a zbyla jsem věrná jen jedné, ale jak říkáš, konečně nejsi na nikom závislá.

a ta fotka..dokonalá!

8 werii boom werii boom | Web | 14. srpna 2013 v 17:35 | Reagovat

dokonalý blog :) - milujem tvoj blog , tovje fotky proste si jedna z mojich oblubených blogerok :) ..

9 Adéla Šimáčková Adéla Šimáčková | E-mail | Web | 14. srpna 2013 v 20:33 | Reagovat

To znám - kluk, kterého miluješ a pak se to zvrtne a poznamená tě to.
A moc pěkná fotka

10 Tazatel Tazatel | 15. srpna 2013 v 15:38 | Reagovat

NO, opravdu krasně napsane, od srdce, od sama sebe. Dva body u kterých je velmi důležitá ta cesta k cíli. Ta rozhodne o podobě cíle i o tom člověku, jaký bude. Tos, cíl je vzdy jen bod naproti startu, jen cesta se vlní, udává rychlost, dává překážky.

Já ve 12 letech zazil autonehodu, a ten clovek vedle mě zemrel, aby me zachranil. Nemohl jsem se rozloucit, ani podekovat. Doslova mi to rozrízlo zivot. Nepíšeš treba tolik, ale rozhodně to, co napíšeš, stojí za přečtění! Prima den.

11 Tazatel Tazatel | 15. srpna 2013 v 15:39 | Reagovat

Jo a pekná fotka, stejna, ale presto naprosto odlisna osobnost :)

12 Medi Medi | 17. srpna 2013 v 2:05 | Reagovat

Pěkně napsanej článek, hlavně, že jsi sem ten seznam nenapsala. xD

13 BabyV BabyV | Web | 8. listopadu 2013 v 21:39 | Reagovat

když si čtu tvůj článek , úplně se tam vidím:) bylo mi patnáct když jsem poznala svého ex. i teď , po roce (přesně), cítím že mi ten sedmiměsíční vztah šíleně ublížil:) ty probrečený dny a noci , někdy si říkám jestli mi to za to stálo:) a pak ty zkažený vztahy, který jsem zahodila jenom kvůli jednomu .. achjo. taky bych si konečně přála se naučit žít okamžikem:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama